kitetrip do řecka

Autem do Řecka po koroně, aneb úřední šiml kope všude stejně

Doufám, že až si tento text budeme číst za rok, vůbec tomu nebudeme věřit, a bude nám to připadat, jako že se to nikdy nestalo. Je červen 2020, touto dobou bychom se již vraceli z jarního výletu do Řecka.

Ale my stále trčíme doma, protože se nesmí cestovat. Hranice jsou/byly uzavřeny. I staří (nikoli věkem, ale proslulostí) světoběžnici, které nezastavili ani komunisti, teď sedí doma na zadku a sondují informace, kdy budou moci vyrazit.

Kamarád, který jezdí pravidelně do Řecka již mnoho let, mě přidal do Whatsappové diskuse Řecko vs Corona. Tam se řeší kdy, kdo jak, kudy, co je otevřené a co zavřené atd. Z diskusí jasně vyplývá, že nikdo moc neví, i když se snaží info získat.

To je ona pověstná vizita pro panáky, kteří v tuto chvíli stanovují pravidla. Informují velmi špatně, buď z neschopnosti nebo možná záměrně, protože když ovce trčí doma a bojí se, hezky poslouchá.

Snad si na to voliči ve správný čas vzpomenou. Ale o tom psát nechci. Jedno datum mi z příspěvků a článků na netu přeci jen vyčnívalo ven, a sice 15. června. To měly být všechny hranice směr Řecko otevřené.

Dále jsem s diskuzí pochopil, že se nikomu nechce jet na výlet jako první. Tak jsem doma nadhodil, že pojedeme první my. Jíťa úplně nadšená nebyla, zato děti nadšené byly. Bylo to tři na jednoho a nebylo co řešit. Odjezd jsem naplánoval na neděli, 14. června odpoledne.

Říkal jsem si, že než dojedeme ke kritickým hranicím, už bude 15. a my normálně projedeme. Jak jsem naplánoval, tak jsme vykonali a 14. v neděli ve 4 hodiny odpoledne jsme vyrazili směr Řecko. Jeli jsme klasickou cestou, tedy Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonie, Řecko. Cesta probíhala v pohodě.

První zádrhel nastal na maďarsko-srbských hranicích. Nechal jsem se ošálit Googlem, který tvrdil že zdržení na hranicích je 10 minut. To byla velká chyba. Přijeli jsem do kolony zhruba dva kilometry. Byl to klasický boj s „typickými“ Němci, směřující domů (opravdu domů) do Turecka a dále na východ.

Předbíhání, předjíždění, troubení, prosení, vyhrožování, jízda přes obrubníky. Maďaři se opět ukázali jako velcí lidumilové. Na výjezdu z Maďarska, na dálnici, na hlavní tepně směrem na Balkán, bylo otevřené pouze jediné, slovy opravdu jediné okénko.

Průjezd nám zabral zhruba 3 hodiny. Přiznám se, že závěr jsem psychicky nezvládnul. Skákal jsem jako čertík. Uklidnil jsem se až poté, co se mě synek zeptal, proč na tu paní (já jí nazýval jinak) tolik křičím.

kolona aut

No nic, valili jsme dál. Hodně jsem toho odřídil, Jíťa se vyspala, a tak mě mohla vystřídat v kritických chvílích. Srbsko jsme jeli v podstatě nonstop. Popravdě není radno tam moc parkovat a spát, leda na pěkně osvětlených benzínkách.

V pondělí zhruba v 9 hodin ráno jsme tak stáli na srbsko – makedonské hranici, která měla být dle informací nejkritičtějším místem na naší cestě. Hranici právě otevřeli.

Poznali jsme to podle nažehlených uniforem tajtrdlíků a televizní kamery hlavní zpravodajské stanice Velká Makedonie. Tak chtěli uvítat první turisty jedoucí do Makedonie. První tajtrdlík nám zkontroloval pasy i papíry od auta a dal nám, ať vyplníme náš první papír (dva papíry každý za jednoho dospěláka v autě).

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jediné, co spojuje všechny státy a všechny úředníky světa v době Koronavirové, je PAPÍR. Bez vyplněného a podepsaného papíru se nikam nedostanete.

potvrzení na hranicích

S vyplněnými dvěma papíry jsme jeli k dalšímu tajtrlíkovi, který nám nacpal další dva papíry, tentokrát pro děti. Vyplnil jsem i papíry pro děti, odevzdal je a v tu chvíli přiběhl třetí tajtrlík, druhého tajtrlíka seřval i před námi, že děti žádné papíry nepotřebuji, a roztrhal je.

To byla krásná ukázka informovanosti celního stavu. Díky tomu, že jsme byli na hranicích jako druhé auto, již za třičtvrtě hodiny jsme mohli pokračovat směrem do Makedonie. Neumím si představit, kdybychom přijeli na hranice jako desáté auto.

Cesta ubíhala v pohodě, až jsme přijeli k makedonsko – řecké hranici. Na výjezdu z Makedonie nám tajtrlík vzal papíry zkontroloval pasy, auto a pustil nás dál.

V tu chvíli mě napadla myšlenka, že ta cesta nebude tak hrozná, že z toho akorát všichni dělají kovbojku. Už jsem se těšil, že napíšu do diskuze, že nejhorší smrt je z vyděšení, a že kdo se bojí, sere v síni. To jsem neměl dělat.

Myslím tu myšlenku. Přijeli jsme na řeckou stranu hranic, a ejhle, hranice zavřené. Vyšel jsem ven z auta a šel se podívat co se tam děje. Stála tam fronta asi 10 aut, většina z nich měla značky evropské unie, mezi sebou živě diskutovali, ale nehýbali se.

S velmi nepřístupného tajtrlíka jsem dostal, že hranice je zavřená. Zavřená? Naše poslední hranice! To není možné! Odpolední pojezd na Flatlandu se začínal rozplývat. Ještě jsem z tajtrlíka dostal, že z Bulharska do Řecka je přechod otevřený a že je vzdálený pouze 50 kilometrů odsud. Jak se na ten přechod mám dostat, už mi tajtrlík neřekl.

Vrátili jsme se tedy na makedonskou stranu, kde nám makedonský tajtrlík opět vypsal papír, tentokrát už pouze jediný, protože ostatní cestující schoval pod číslicí tři. Pokrokový tajtrlík. Z makedonského tajtrlíka jsem dostal, že první dva nejbližší přechody do Bulharska jsou zavřené a že se musíme vrátit až srbským hranicím, kde je přechod do Bulharska otevřený.

Myslel jsem, že mě klepne! Je to přes celou Makedonii zpátky. Pro jistotu jsem zastavil na benzince a poprosil obsluhu, jestli by tam nezavolali. Sedělo tam pět zaměstnanců u stolečku, obsluhovali jediné auto (moje), tak to vítali jako pěkné povyražení. Opravdu mi potvrdili, že bližší přechody jsou zavřené.

Musíme se tedy vrátit až nahoru k Srbsku. Když jsem se vrátil s touto informací do auta, Jíťa se mě zeptala, jestli jsme se na řecké hranici nevzdali moc snadno. Uvědomil jsem si že vlastně ano. A to rozhodně není můj styl při jednání se šimlem.

Přičítal jsem to únavě z cesty. Nebyli jsme ještě daleko od hranic, takže jsem se rozhodl tam vrátit a zkusit to projet jako náklaďák. Dokonce do Řecka vezu nějaké zboží, tak by se to mohlo hodit.

Na druhou stranu jsem neměl vyplněné žádné dovozní papíry a už jsem se viděl, jak v cele předběžného zadržení vysvětluji řeckým celníkům, proč pašuju zboží z Makedonie do Řecka. Ale za ten risk to stálo.

Mé obavy však rozplynul makedonský tajtrlík. Když nás znovu uviděl a přečetl si papír, na kterém stálo, že jsme přijeli právě odsud a že míříme na přechod do Bulharska, začal po mě křičet. Jestli si nedělám legraci, proč to jdeme zkoušet znova, jak se situace změnila od té chvíle, když jsme odjížděli atd.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že vezu zboží (helmy a vesty do kitové školy) a že jsem si na to předtím nevzpomněl a že to nechci objíždět, ale jet dál jak náklaďák. Podíval se do auta na děti, řekl, že si tam z něj nikdo dělat srandu nebude a vyhodil nás.

Nezbývalo než jet již zmíněným přechodem do Bulharska. Na makedonsko-bulharské hranici na sebe tajtrlíci nechali hodně dlouho čekat. Zrovna se měnily směny, trvalo jim to asi hodinu.

A to se ví, že v tu dobu se nepracovalo. Fakt, že celou akci sleduje asi dvacet lidí z pěti aut, těm tajtrlíku bylo srdečně jedno. Tajtrlíci na celým světě jsou prostě stejný. Z Makedonie jsme vyjeli a přiblížili jsme se bulharské straně hranice.

Tam nás čekala velká delegace. Tajtrlíci ve všech možných uniformách, tajtrlíci v civilu, dokonce i dáma v proti chemickém obleku!!! Musel jsem vyplnit tentokráte čtyři papíry. Dva pro dospěláky, dva pro děti.

U dětí jsem musel vypsat i telefonní čísla. Co kdyby jim náhodou chtěli volat, že? Procedura na třičtvrtě hodiny. Zase si neumím představit situaci, pokud by tam byla kolona třiceti aut.

Bulharsko jsme projeli v pohodě a kolem jedenácté v noci jsme se konečně dostali na bulharsko-řeckou hranici. Tam byl provoz jako na bazaru. Všude opět spousta „typických“ Němců v německých autech a s německými značkami, kteří mířili směrem do Řecka.

Těsně před hranicemi jsem jel po dálnici chvíli místo 150 km/h (normálně jezdím i po dálnici kolem stovky), abych předjel co nejvíce aut, protože bylo jasné, že směřují k té samé hranici. Přijeli jsme do kolony, kde vůbec nebylo vidět řeckou hranici.

Kolona stála. Byl jsem hodně unavený z cesty, tak jsem si šel lehnout. Za volant si sedla Jíťa. Přesně o půlnoci se kolona rozjela a my jsme popojeli zhruba 500 m. Stáli jsme jako páté auto u jedné z šesti otevřených budek.

Když jsme přišli na řadu, Bulhar nám jenom vzal papíry a pasy předal okénkem do přilehlé řecké budky (pozor, pokrok). Řek nám spočítal pasy (byly opravdu čtyři) a mávnul, ať vypadneme pryč.

Nikdo si na nic neptal, nikdo nechtěl vědět důvod naší cesty, nikdo nám neotevřel auto, aby se podíval, co vezeme, vůbec nic! Po celé té proceduře a jízdě přes Makedonii tam a zpět, jsem se cítil velice ošizený.

Když nám předtím řecký tajtrlík vyprávěl, že hraniční přechod je 50 kilometrů vzdálený od dálnice, jistě měl pravdu. Byla to ale vzdálenost vzdušnou čarou. Než jsme se tam ale dostali, ujeli jsme 450 kilometrů. Tajtrlíci jsou opravdu všude stejný.

Další cesta probíhala už úplně v pohodě, takže v úterý, 16. června jsme si mohli dát první kite session na Flatlandu. O celý jeden den později, než jsme chtěli přijet.

Na místo jsme dojeli zhruba ve tři hodiny odpoledne. Vítr už foukal, na place tři kity. Dali jsme si rychlé příjezdové pivo, dvě rychlé příjezdové pusy a šli jsme kitovat.

Až sem budete chtít jet za náma, jeďte rovnou ze Srbska přes Bulharsko a obrňte se velkou trpělivostí. Budete ji potřebovat. Rovněž budete potřebovat tužky a spoustu času na vyplňování papírů.

kiteboardy

Přijeďte, jsme tu sami a je nám smutno. A vezměte s sebou děti. Ty naše už se ptají.

Aloha a uvidíme se v jiném časovém pásmu.

Přemek

1 komentář

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *