Maroko – 15.11. až 29.11. 2018

Na podzim jsme v rámci našeho malého Mystic teamu zjistili, že příští letní kitovou sezonu budeme mít jiné radosti a starosti. Náš tříčlenný team se rozroste o jednoho dalšího člena. Po počátečním radostném šoku jsme začali počítat: překopat zimní sezonu (jen trochu), odložit jarní Řecko (o chvíli), naplánovat více Ruján, atd.

Ale téměř ihned nás napadlo, že by to chtělo si ještě prodloužit tuto odcházející sezonu a vyrazit někam na výlet, dokud to jde. Shodou okolností se v té době objevil v Mysticu surfař Robin a lákal nás na jarní výlet do Maroka. A proč nejet ihned? Během 10 dnů vše zařízeno a ve čtvrtek 15.11. ve 4:30 ráno jsme stepovali ve Vídni na letišti. Robinku (neplést se surfařem Robinem), ještě jednou velké díky za odvoz, byla to velká oběť.

Příjezd na letiště ve 4:30 ráno, nikdo nikde.

Brzký příjezd na letiště má jednu velkou výhodu. Pán za pultíkem byl ospalý, plus ještě ho nikdo nenaštval, takže nevěnoval nejmenší pozornost mému boardbagu, který neměl předepsaných 20kg (Rynair), ale cca 28kg. To samé se zopakovalo při odletu z Maroka, kde byl milý pán plně unesen našim rozparáděným synkem, takže jsme propašovali boardbag 36kg 🙂 (limit stále 20 kg). Jakoby omylem jsme v něm zapomněli jedno palubní zavazadlo.

Afrika režim a lidé

Maroko je krásná, voňavá země, s příjemným klimatem v zimě i na jaře. Dá se zde pěkně zakitovat i užít si nezkaženou exotiku. Jen je třeba odejít trochu dále, z hlavních turistických tras, zajít i do druhé uličky stánků na tržišti a pobavit se s místními, nejen s pronajímateli velbloudů na pláži.

Na druhou stranu je třeba se v Africe připravit na jiné tempo. Všechno trvá děsivě dlouho. Půjčení auta na letišti tři hodiny. Ne, že by pán za přepážkou neuměl psát, ale trvalo mu rovné dvě hodiny, než vůbec přišel. Prostě nebyl, telefon nebral. Normálně by mi to nevadilo, prostě bych šel o stánek dále, ale to bych předtím nesměl zaplatit sto EUR zálohu po netu.

A rovněž se vás snaží všichni, jak to říct slušně, odrbat. Neberte si drahý taxík z letiště do centra, využijte náš speciální a levný autobus za 30 DHM (na Kč krát cca 4). Co na tom, že když popojdete sto metrů, už jedete stejnou trasu za 4 DHM. Čerstvá ryba na tržnici? Není problém, vyberte si, hned vám ji připravíme.

A chcete ještě toto? Vůbec netušíme co. No to musíte! A toto? Taky netušíme, ale to nechceme. Nevadí, stejně to dostanete a hlavně zaplatíte. Výsledná cena za nejlevnější rybí večeři v zaplivané (tedy „levné“) restauraci (velmi silné slovo pro tři stolečky) pouhopouhých tisíc korun českých. Zhruba tři večeře v Brně.

„Luxusní“ rybí restaurace

Ale jak čas ubíhal, začali jsme si to hlídat. Chodili jsme do místních špeluněk, odrbávali nás stále, ale už je trochu. Většina Maročanů jsou vlídní a přátelští lidé, kteří pomohou. Pár otravů se ale najde. Např. taxíkáře, který mi svým tělem bránil, abych nemohl projít k autobusu se spícím synkem na zádech a unavenou Jíťou za ruku, jsem česky a dost nahlas poslal dopr….

V Maroku zapomeňte na angličtinu. Všichni umí arabsky a francouzsky, anglicky nikdo.

Velmi sympatický je fakt, že prakticky nikdy nenarazíte na otravného nebo nebezpečného ožralu. Oni nepijí a je to znát na pocitu bezpečnosti.

Cestování

Maroko je veliká země, bez auta je kitový výlet skoro neřešitelný. My jsme si půjčili Dacii Logan, super mega luxusní auto od soudruhů z Rumunska. Vešli jsme se tam v pohodě s tím, že velký boardbag byl přivázaný popruhy na střeše. Dacia jela bezproblémově, žrala málo a byla spolehlivá. Ale… V Africe je vždycky nějaké ale.

Pojištění auta je stejně drahé jako samotné půjčení a když si pozorně přečtete podmínky, zjistíte, že je tam velká spoluúčast na drobné věci a naopak pokud vám ho někdo ukradne nebo ho zničíte, je tam limit tři tisíce EUR. Zbytek platíte vy. Takové pojištění jsem odmítl, což mě způsobovalo špatné spaní. A pro jistotu jsem se každý večer modlil spolu s hulákajícím mezulánem, aby auto ráno stálo tam, kde jsem ho večer zaparkoval. Vše proběhlo v pořádku, žádný ťukanec, žádná krádež, peníze zablokované na mém účtu se s radostí vrátily.

Dacia na pláži Jimiho Hendrixe.

Pohyb na silnici vám taky na klidu a bezpečí nepřidá. Běžný vozový park je hodně staršího data a náležitě omlácený ze všech stran. Z čeho asi? Už výjezd z Marrakéše je zážitek. Žádná silnice není dost úzká, aby se vedle sebe nevešlo několik aut a motorek. Myslíte si, že stojíte první na červené a nikdo vás neohrozí?

Omyl, předjede vás z obou stran několik aut, co zastaví až v křižovatce a hafo motorek, ty nezastavují vůbec. Chce to pevné nervy a pekelné soustředění. Kromě aut a motorek spousta povozů různých zvířat, psů ležících na silnici, neosvětlených lidí, oslů, velbloudů a kdoví co ještě. V noci se k tomu přidají černí jezdci, rozuměj auta bez světel.

Ubytování

Dali jsme si za úkol spát na co nejvíce místech, abychom měli srovnání a mohli udělat příští rok výlet se zajištěným ubytováním dopředu. Používali jsme Airbnb i cinkače klíči na ulici a celkem nám to vycházelo. Cinkači jsou naháněči, kteří v turistických destinacích cinkají na ulici klíči, skáčou vám pod kola a chtějí vám zprostředkovat nejlepší a nejlevnější ubytování ve městě. Pokud jste dobrodružné povahy a hledáte rozptýlení, je to zábava pro vás.

Pokud jste unavení a chcete co nejdříve spát, je to peklo. Cinkač vás povozí po městě, vůbec netušíte, kde jste, a když na vás nastoupí majitelka bytu s hysterickou scénou, že si dovolíte říci, že je to drahé, ani se nezmůžete na odpor a rádi zacvakáte. Samozřejmě plus dýško cinkačovi, který významným gestem naznačuje, že je tam taky.

Airbnb je menší dobrodružství, ale opět platí: vždy je nějaké ale. Prakticky žádné ubytování není přesně tak, jak píšou a tvrdí dopředu. Zažili jsme ledacos: vlhký a ukrutně studený byt, kde jsem spal přikrytý třemi dekami a stejně klepal kosu (topení v Africe neexistuje), kuchyně v otřesném stavu, že jsme si nemohli ani uvařit čaj, záchod v otřesném stavu, kde jsem se bál, však vy víte co.

Byt v pátém patře, kam jsme museli vytahat kitové věci po úzkém a prudkém schodišti. Zažili jsme postele kulového tvaru, nikoli však po obvodu, ale v příčném průřezu, takže člověk spal na vrcholu ohnutý jako luk s hlavou a nohama dolů ze stráně. U každého ubytování inzerují „parkování na pozemku u domu“ a Evropan to čte tak, že auto je za plotem. Omyl, pozemkem se myslí přilehlé ulice v okolí.

Cinkač v akci ve zrovna docela pěkném ubytování

Nicméně obstojné ubytování jsme taky naši a po dlouhém tahání o cenu a vysvětlování, co je třeba všechno opravit, jsme se domluvili. Jestli to bude domluva evropského nebo afrického typu se ještě uvidí.

Kitování

Konečně se dostávám k tomu, proč jsme tam vůbec přijeli. Náš cíl byla Essaouira, město u Atlantiku, kde stále fouká. No většinou ano, někdy taky ne, ale to je všude. Jaro a léto je větrné období, podzim a zima jsou dobré spíše na vlny. Jezdili jsme na čtyřech spotech, přičemž jsme navštívili dalších cca pět spotů, kde se dá jezdit, převážně vlnových.

Essaouira – pláž Jimiho Hendrixe

Jižně od Essaouiry, z městské pláže na dohled, ale pěšky je to daleko. Jede se tam offroad cestou, kde Dacia skučela. Vítr je jezditelný na všechny směry, co tam foukají (nejčastěji SZ a JZ) a je stálejší než na městské pláži. Na vodě jsou vlny, chop, u břehu flaty mezi vlnami. Pokud člověk nejezdí daleko do oceánu, je Jimi Hedrix bezpečný spot. Na rozkoukání ideální, i když byl veliký swell, vlny se daly jezdit i přeskakovat. Nám foukalo podél vln, vlny se jezdily napříč, což není pro kitesurfery dobrý směr, ale zase je to dobré na vysoké skoky a freestyle u břehu.

Flaty mezi vlnami, vzadu bouřící Atlantik

Essaouira – městská pláž

Nejdostupnější pláž, pokud chcete být v Maroku bez auta, jste odkázáni na tento spot.

Městská pláž s ostrovem v pozadí, na vodě vlny s chopem a vítr rozkopaný

Když fouká klasický směr SZ, vítr jde přes celé město a tomu odpovídá kvalita. My to nezažili, ale znám z vyprávění. Nám foukal JZ vítr, side-on na pláž z moře mezi ostrovem a pevninou. První tři dny našeho pobytu byly na moři silné bouře, které vytvořily ohromný swell. Takový, že ani v surfovém městečku Imsouane, sto kilometrů na jih od Essaouiry nikdo nelezl na vodu.

V Essaouiře jsou také pěkné surfové vlny, ale nikdo nesurfoval. Oceán ukazoval, co umí. Rachot z vln byl slyšet i daleko ve městě. Vlny se ale lámaly dost daleko a ke břehu chodily ohromné, metr až dva metry vysoké ploché desky vody, které vyjížděly asi 80m na pláž. Jako deskové laviny. Dlouho nic, člověk si chodil po mokrém písku a najednou přišlo metr vody a už zdrhal nebo se kutálel.

První dva dny jsme na rozkoukání jezdili na Jimi Hendrix beach a třetí jsem šel na městskou. Foukalo super stabilních 7-8m/s, JZ. Flaty mezi vlnami mě lákaly, ale protože nikdo nejezdil, bál jsem se. Nakonec jsem si dal odvahy a šel na to. A bylo to jedno z mých nejzajímavějších ježdění v životě vůbec.

Při přejezdu přes vlnu jsem se modlil, aby nevypl vítr.

Předtím se mě lokálové ptali, jestli jsem vlnař a já že ne. A jakého mám draka, já že sedmnáctku. Oni cože??? Tak velkého draka v životě neviděli ani na obrázku. Tak mi jen řekli Goodbye a smáli se. Moc mě neuklidnili. Já nastrojil draka, vzal si prkno s botičkami, šel se na mokrý písek obout a čekat, až si pro mě voda přijde.

A přišla. Metr vody. Takovou řeku jsem s kitem v životě nezažil, kutálel jsem se s prknem na nohách jako hrouda, kolem voda plná písku. Písek v puse, v očích, snad i za trenkama. Musel jsem v té řece udělat minimálně tripple rotaci, protože jsem měl špagáty zamotané tak, že nešlo draka ani řídit. Když se voda zastavila a já se dokutálel, vyrazil jsem.

Takhle si představuju Dantovo Několikastupňové peklo :).

Byl to neskutečný zážitek. Vždycky skok přes hranu laviny a pak 100 m flatu, další skok a dalších 100m flatu. Na třetí patro už dopadaly lámající se vlny, tam už byla voda hodně divoká. Víry, karfiloly, pěna, všechno to, co znám z divoké vody. Před padající vlnou jsem se otočil a mazal ke břehu, opět po flatu. Na flatech jsem si dovolil něco freestylu, ale všechno na jistotu. Pokud by mi spadnul drak, lavina by mě i draka sežrala jak malinu.

Několikrát mě lavina dohnala až ke břehu na písek. Tam jsem udělal transition, přitáhnul nohy až k uším a modlil se, abych byl výš, než lavina. Další kotouly po písku už jsem nechtěl absolvovat.

Když odešla voda, aneb dalo se dojet 80m do pláže.

Bal to neskutečný zážitek, sám na place, adrenalin stříkal, zadek stažený. Krátké video k vidění zde: https://www.youtube.com/watch?v=lOHrSMyT1Gk

Když jsem odcházel ze spotu, lokálové kroutili hlavami. Mysleli si, že se utopím a že budou mít o čem vyprávět, ale zjevně jsem je zklamal.

Laguna u Moulay

Laguna u Moulay byla pro nás srdeční záležitost. Našli jsme ji úplně náhodou při vyjížďce na sever. Naštěstí silnice v tu chvíli vedla přes kopce a my zahlédli odlesk slunce od hladiny. Vyrazili jsme k ní a jen jsme koukali.

Laguna na břehu oceánu, co víc si kiter může přát.

a všude kolem typické modré loďky

Laguna je otevřená na všechny směry větru, hned u oceánu, mělká od kolen po pás, tak akorát na freestyle, se spoustou jezírek a lagunek na prozkoumání.

Někde mělká, někde hlubší, ale všude se dalo došlápnout a na dně čistý písek

Než bych to sáhodlouze popisoval, koukněte na dvě přiložená videa.

https://www.youtube.com/watch?v=1fZX-y8A6eM

https://www.youtube.com/watch?v=4qfibCt1fNw

Oceán u Moulay

Když už jsem měl rovné vody dost, vyrazil jsem z laguny na oceán. Taky silný zážitek. Bylo nevlídno, poprchávalo, šedo, hnusno. Jezdil jsem tam sám, nikdo nikde, ani rybáři, Jíťa byla 500m daleko, ani na mě přes duny neviděla. Foukal silný side off-shore a abych po dlouhých skocích nastoupal proti vlnám a mořskému proudu, musel jsem jezdit dost daleko do Oceánu.

Pěkný, hravý spot, ale jezdit sám je naprd.

Celou doby se mi honila v hlavě otázka, kde asi chytili toho dvoumetrového žraloka, ze kterého torzo jsme den předtím viděli na tržnici.

Kdepak ho asi chytnuli.

Snažil jsem se nemyslet na všechny ty lidi sežrané a odnesené do oceánu, a když jsem se maličko uklidnil, zažil jsem parádní session. Vlny tvořily krásné kickery a posílaly opravdu vysoko. Je to vidět v druhé části předešlého videa. Nicméně sám jezdit na oceánu je blbost. Daleko bezpečnější a zábavnější to je v partě.

Surfing v Imsouane

Na tři dny vypadala předpověď na vítr marně, jeli jsme tedy navštívit surfaře Robina, tou dobou pobývajícího v Imsouane. To je vesnice jižně od Essaouiry, která žije pouze ze surfařské komunity.

Vesnice Imsouane žije pouze surfingem.

Jen samotný pobyt je silným zážitkem, někteří obyvatelé jsou jako vystřiženi z filmu The Doors. Potkáte týpka, že se leknete a říkáte si, že větší expert neexistuje. V tu chvíli z poza rohu vyjde ještě větší exot.

Surf a umění, přesně jako v  šedesátých létech.

Podmínky pro surfování (a paddleboarding na vlnách) tam jsou úžasné. Převážně písčité dno a krásné čisté vlny s velkým rozestupem, můžete si vybrat malé na učení nebo se dělit o veliké s profíky. Jako doplněk ke kitování, pokud budeme unavení nebo si budeme chtít zkusit něco jiného je surfování v Imsouane ideální.

Ideální místo pro učení surfu.

I našemu surfařovi se tam líbilo.

Další možnosti vyžití

Pokud byste měli dost kitu i surfu, můžete cestovat, jezdit na čtyřkolkách po plážích a po dunách, to samé na velbloudech a koních. Můžete jezdit po pobřeží a objevovat nov spoty.

Pokud se vydáte po pobřeží, najdete hodně spotů. Ale taky najedete spoustu kilometrů, Maroko je ohromná země.

Můžete jen tak brouzdat přírodou, ale bacha, jste v Arice. My jsme museli s Přemálem každý výlet zastavit a jít hledat škorpiony.

Čím menší klepítka, tím divočejší zážitek. Tak bacha na mě!

Večer můžete vyrazit do místních restaurací (některé jsou opravdu špeluňky), flákat se po medině (centrum města) a utrácet na tržnici. Je toho, co dělat, spousta.

Na jaro pro Vás plánujeme kite/surf výlet, tak se připravte, bude to stát za to!

Uvidíme se u vody.

Aloha Přemek