Snowkiting – Martinské hole 2018

Další větrná neděle, 11.3.2018 den jako malovaný pro kiting. Na výběr byl snowkiting ve vyšších polohách nebo už první kiteboarding na vodě. I když je ještě hodně ploch zamrzlých, najít se dá. Nejlépe tekoucí voda – Dunaj. Náš team zvolil snowkiting na Martinských holích.

Martinské hole, 11.3.2018 aneb druhý Přemálův výšlap na Martinky.

Letos jsem toho na sněhu najezdil zatím nejvíc za poslední dobu, což se projevilo při plánování odjezdu na tento víkend. Neměl jsem nátisk, tah na bránu, chuť zakončit. Hodně k tomu přispěla i předpověď, která říkala, že foukat bude, ale bude oteplení a mraky. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, kam jet, zda na Praděd nebo na Slovensko.

Tak dlouho, že jsem se nechal uchlácholit slibem, že náš team vstane v sobotu „brzy“ ráno a v pátek jsme zůstali doma. V sobotu team nevstal, malý pan baronet Přemál vstával až o půl deváté, kdy už značně nervní otec (já) měl všechny kitové krámy nanošené do auta a dokonce i uvařené kafe na cestu.

Výsledek byl, že jsme na Martinky přijeli přesně o půl jedné, tedy půl hodiny po uzavření cesty nahoru. Takže sobotní Martinky neklapnou. Přesunuli jsme se na Kubínskou holu, kde se dá prý kitovat také. Od končícího lyžaře jsem si půjčil permici a jel nahoru hledat spot. Bohužel mezi vysokými stromy všude kolem a v mlze jsem ho nenašel :). Až jsem si říkal, že se to jmenuje hola podle toho, že tam jsou všude stromy :).

Karavana vyráží

Neděli jsem si už ale nenechal vzít. Spali jsme na parkovišti na Martinkách a vstali brzy ráno (už v osm :)). Vzpouzejícího baroneta jsem vlastnoručně vytáhl ze spacáku a začal jsem chystat velkou karavanu směr nahoru. Na parkovišti bylo krásně slunečno, ale vrcholky se topily v mlze. Hrome!

Musel jsem přehodnotit očekávání a cíl výletu. Ok, půjdeme nahoru a vyzkoušíme, zda je náš team schopný trochu máknout. Nabalili jsme dva draky Ozone C4 – 10 a 14m, k tomu Zephyr 17m, dva trapézy, dva snowboardy, leashe, jídlo, pití, sněžnice, boby, hůlky a Přemála.

V 10:10 jsme vyráželi od auta. Přemál 15 minut šel, bylo to velké dobrodrůžo, pak se 10 minut vezl na bobech, to už bylo laxnější.

Když v tom nejprudším stoupání vymyslel, že poběžíme zpět k autu a rozběhl se, funící maminka s těžkých batohem na zádech a ve sněžnicích předvedla tři ladné, pětimetrové skoky a zachycením za kapuci usměrnila tok synkových myšlenek opět směrem vzhůru. Od té doby synek vyfasoval svého osobního soumara a nesl se.

Museli jsme přeskládat karavanu, na což doplatil tatínek. Na boby místo lehkého, vyrýsovaného, teď notně rozverného synka dostal těžký batoh. Výhoda ovšem byla, že batoh nevymýšlel kraviny. Synek vzápětí na soumarovi usnul a prospal celou cestu nahoru.

Cestou jsem si vzpomněl, že tam synek s námi vlastně už jednou byl. Skoro na den přesně před třemi lety. Taky se nesl, i když na druhé straně těla a trochu níže :). Viz foto.

Nahoru jsme došli lehce po půl dvanácté, cestou jsme měli krátké zastávky na oblékání, protože vítr sílil, teplota šla dolů a přidala se mlha. Hodina a půl z parkoviště nahoru v plné polní není úplně špatný čas.

Hodně na zadní noze, jinak to nejelo

Nahoře jsme měli spicha s partičkou z Pegasu, přijeli tam na kurzy a pojezdit. Když jsme tam ovšem dorazili, nikdo tam nebyl. To jsou ještě větší ludry než my? Nastrojil jsem si draka, foukalo dost, tedy desítku.

Těsně před tím, než jsem šel jezdit, se probudil malý pan baronet, vykouknul z nosítka a řekl: „A jsme nahoře!“ Myslel jsem, že ho kousnu :).

Vítr byl celkem v pohodě, chvilkama bylo vidět i údolí, chvilkama nebylo vidět ani draka. Ale ten sníh! Úplně čistě bílá, krásná, ale mokrá srač… Vůbec to nejelo, a to jsem dole ještě narychlo voskoval.

Malý pan baronet si to užívá

Děsivě to brzdilo, drak chudák skučel, když jsem ho honil, aby tahal, ale snowboard nejel. Trochu pomohlo, když jsem si vyjezdil stopy.

V jednou už projetých stopách to celkem šlo, ale když člověk ze stop vyjel, bylo to peklo. Párkrát jsem se rozjel do skoku, a těsně před odrazem se mi prkno zastavilo o neprojetý sníh a já hodil šipku.

Drak mě poté táhnul 15m po zádech, než jsem zastavil. Mezi záda a trapéz se mi nacpaly dvě kila sněhu a za krk pod tričko půl kila. Paráda!

Vydržel jsem to zhruba hodinu, na více jsem neměl psychických sil. Mezitím se spot celkem naplnil (dorazili Pegasáci), tak mi to ani nevadilo.

Karavana jde dál

Jíťa nejezdila, protože na začátku byla mlha a vítr byl na desítku na ni silný. Pak, když vítr zeslábnul a rozjasnilo se, už chtěl zase Přemál běžet dolů k autu. Ještě to budeme muset doladit :).

Podtrženo sečteno, krásný sportovní den, snowkiting nebyl nejlepší, ale tak nějak to šlo a team si celkem máknul. Přemál v autě říkal, že se mu hory moc líbí a za mne vyjádřeno jeho slovy: „A to jsem rád moc!“

Koukněte na něco málo fotek.

 Ahoj, uvidíme se na spotu. Přemek