Na Vánoce jsme s našim teamem, který se od posledního velkého výletu rozrostl o nového člena Františku (toho času půl roku stará dámička), vyrazili na Sardinii kitovat a bylo to skvělé. Než se dostanu k reportu a popisu spotů, nastíním plusy a mínusy Sardinie v zimě. Třeba vás nalákám na podobný výlet.
Plus:
Mínus:
Těsně před Vánocemi jsem náhodou viděl video, kde borec skáče vysoké skoky s kitem na úplném flatu. Silný vítr a úplný flat, to nejde moc dohromady. Vypátral jsem, že jezdil na spotu Punta Trettu na Sardinii. Hlodalo mi to v hlavě, ale těšil jsem se na vánoční výlet s teamem do Rakouska na snowboard. Se sněhem to ale nebylo nic moc, a navíc hlásili sněžení (to je dobře), jenže celkem málo a v kuse týden (to není dobře). Nadhodil jsem doma, ať se celý team připraví na dvě varianty prázdnin. Zimní a letní, přičemž letní variantu jsem tajil jako překvapení. Zimní byla jasná. Přesunuli jsme Vánoce na víkend, aby zbylo více času, takže naše děti měly štědrý večer už v sobotu. Synek byl nadšený, že nemusí čekat tak dlouho, zatímco Fanynce to bylo upřímně jedno. Synku, jestli to čteš, omlouvám se Ti, že jsme Tě tenkrát podvedli s datem Vánoc.
Předodjezdový časový harmonogram byl nakonec následující. V pátek v práci do večera, sbalení kitových věcí plus oznámení místa výletu následovaný lehkým šokem, v sobotu v práci do 14:00, pak Vánoce s Jitčinými rodiči v Brně. Večer přesun do Dačic na druhé (neplánované) Vánoce, kterých jsem se já nezúčastnil, protože jsem s kamarádem ležel pod autem a vyměňoval startér. Synek nadšený, protože dostal další dárky (na opravě startéru vydělal hlavně on). Babička na pokraji infarktu, když jsem jí oznámil, že po opravě odjíždíme směr Sardinie a že musíme odjet ještě na noc, aby cesta na trajekt proběhla harmonicky. Zhruba o půlnoci vyrážíme směr Vídeň, kde nocujeme na parkovišti. Ráno vyrážíme do Livorna.
Odjezd trajektu v deset hodin ráno další den se zdál být daleko. Ale mám rád časovou rezervu a chtěli jsme se kouknout v Itálii po městech. A taky se vyhnout italským dálnicím, což je velká dávka řidičského masochismu. Těsně po půlnoci jsme se přesvědčili, že věž v Pizze je opravdu nakřivo a jeli spát do přístavu k trajektu. Trajekty máme rádi, těšili jsme se, ale tentokrát jsme moc netušili, co nás čeká. Windy hlásilo velmi silný Mistrál, což je na Sardinii super na polety, nikoli však na osmihodinovém trajektu. Během chvilky se nám všem udělalo špatně, loď houpala opravdu hodně. Jediná Fanynka byla v pohodě, ta si ještě pamatuje houpání z břicha.
Naštěstí trajekt za hodinu a půl zajel za Korsiku a vlny se zmenšily. Vítr ale zesílil. Se synkem jsme na horní palubě hráli hru, koho vítr rychleji a více namáčkne na zábradlí. Musím říci, že přestože tam je plechové zábradlí a malé díry a nemohl propadnout, měl jsem o něj strach. Večer jsme byli na Sardinii, nakoupili a vyrazili na spot. Až dolů, na jihozápadní cíp Sardinie – Punta Trettu. Lets rock`n`roll!
Punta Trettu je větší, úzký poloostrov vybíhající do mělkého moře. Paráda, Rujána hadr. Na návětrné straně maličké vlnky, je tam veliká mělčina. Z druhé, závětrné strany absolutní flat a mělčina táhnoucí se několik kilometrů po větru. Pláž písečná, na břehu tráva, na té se rozbalují draci.
Teplota 16 stupňů, vítr 8 – 10m/s foukal od rána. Rozkoukali jsme se a šli jsme foukat draky. V průběhu dne přijelo pár lokálů, kteří jezdili v santovských čepicích. Aha, je přeci Štědrý den. Ještě týden zpátky mě ani nenapadlo, že na Štědrý den budu trénovat freestajlek na úplném flatu s North Pulse 12m.
Jediná malá vada na kráse byla to, že na flatové straně byly natažené rybářské sítě a připevněné ke dnu tenkými rákosovými klacky. Ale když jsem si síť pro jistotu prohlížel, byla utkaná ze silného provazu s malými oky, takže i když bych do ní spadnul, nezamotal bych se. Jen bych se přes ní nechal přetáhnout drakem. Hlavně to chtělo netrefit klacky trčící z vody, ale zase tolik jich tam nebylo. Své bezpečné místo jsem si našel a nakonec ani žádné trable se sítěmi a klacky řešit nemusel. Při dalším návratu zpět na spot sítě i klacky zmizely a spot byl čistý. Fotky z flatu nemám, tam jsem Jíťu s ancáblem a foťákem nedostal.
Na podzim při ježdění v ČR jsem si odvyknul mořskému větru. Je silný, tahá za ruce, i když je pomalý. Stačí 7 m/s a mohu pohodlně jezdit s dvanáctkou. Čtvrtý den ježdění na Punta Trettu byl hlášený velmi slabý vítr, podle předpovědi 5 m/s. Zvažovali jsme odjezd na jiný spot, nakonec jsme zůstali, protože se nám tam moc líbilo. Vypadalo to, že nebude foukat vůbec a když se rozfoukalo, tak se sotva hýbaly větvičky na stromech. Nechtělo se mi ani foukat draka, jednak jsem byl dost vyježděný a jednak reálně hrozilo, že ho budu foukat zbytečně. Nakonec jsem si připomněl heslo kamaráda „kdo nejezdí k vodě, nejezdí“ a vytáhnul jsem Ozone Zephyr sedmnáctku a nafouknul ho.
Odstartoval jsem ho a huuups, drak tahal jako blázen. Žádný pecky ani vysoký skoky, ale super hustý, pomalý a tahavý vítr, ve kterém jsem mohl trénovat cokoli z freestylu a nemusel jsem se bát držek ve vysoké rychlosti. Super pojezd, super trénink a to jsem byl sám na vodě. Na flat za kosu jsem nemusel jezdit, protože flat byl přímo před autem. Dokonce jsem přesvědčil Jíťu, aby mi udělala pár fotek.
Apropo, focení… Přemýšlel jsem, že si musím s Jitkou vážně promluvit. Když z našich výletů odjíždíme, děti mají každý tisíc fotek, maminka pět set a já deset. Nechápu, jak je to možné, vždyť Jitka nemusí na výletech skoro nic dělat. Kromě focení, kitování, vaření, umývání nádobí, praní plínek, uklízení v autě, řízení, hraní s dětmi, kojení, uspávání Fanynky a pár dalších drobností nemusí dělat vůbec nic! 😊
Mimochodem, praní látkových plínek je náš přínos ke globální ekologii, nepoužíváme jednorázové pleny. Na Sardinii to bylo složitější díky nedostatku pitné vody, takže se nám stalo, že poslední pitnou vodou se vyvářely Fanynčiny plínky. Sice jsme žíznili, ale Fanynka měla čistoskvoucí zadek.
Na následující dny hlásila předpověď NNE vítr (severo-severo-východní), přesunuli jsme se tedy na východní pobřeží, kde jsou vlnové spoty. Jen jsem kouknul do mapy, zkusil vybrat nějaký výběžek, aby byl vítr co nejvíce on-shore a vyrazili jsme.
Cala Sinzias je široká pláž s jemným pískem, který vleze úplně všude. Vítr měl foukat dva dny, z toho první den byl silný a rozbitý, druhý den byl slabší, stabilní a vypnul překvapivě brzy. První den byl na vodě spíše bordel než vlny, ale jak vítr foukal z otevřeného moře dva dny v kuse, druhý den už byly velmi slušné vlny, které slušně propíraly. Spíš než tréninkové byly naše pojezdy hravé, zábavné a docela jiné, než jsme za poslední roky zvyklí. Jednak u nás nic podobného nenajdeme a jednak na našich cestách takové spoty nevyhledáváme. Ale jo, bylo to fajn. Na spotu jsme byli dva dny sami, na chvíli se objevil hydrofoilař, který ale záhy zjistil, že ho to v takových vlnách nebaví. Ani jsem se nedivil 😊.
Dále nás předpověď vedla na sever. Stále jsme byli na východním pobřeží, foukal severovýchodní vítr. U Santa Lucie jsem našel řeku ústící do moře slibující pro tento směr větru krásně jezditelný flat. Flat tam byl, foukalo hezky, ale já jsem začal bojovat s angínou. Kontakt s nemocnými dětmi plus vyčerpání z cesty mě sejmulo. Jezdit šla pouze Jíťa na pláž k autu. Osobně si vyzkoušela Sardinskou vlnopračku.
Spot u parkoviště tvoří široká, písečná pláž, všude spousta prostoru. Na vodě vlnobordel, ale spot velmi bezpečný, foukal side-on, takže při jakémkoli problému to člověka vyplivlo na břeh. Na spotu jsme byli s dalšími třemi německými kitery.
Na flat je to i z nejbližšího parkoviště daleko. Blízko řeky se nedá zaparkovat, takže člověk jde buď dlouho pěšky s krámama na zádech nebo si dá down-wind do řeky. A zpět je to na stoupačku.
Dva dny jsem díky angíně neměl na ježdění ani pomyšlení, ale s ohledem k výletu a přítomnosti dvou malých lidí v autě jsem základně fungovat musel. Špičku jsem měl na Silvestra, zlil jsem se do němoty mátovým čajem a šel spát až v osm hodin (večer) 😊. Naštěstí lze na Sardinii koupit v lékárně antibiotika, a angíny jsem se za tři dny zbavil. Tedy hned jak jsem se cítil líp, šel jsem jezdit, pač jsme zrovna dojeli na freestylové Mekky severní Sardinie.
Podle informací je Porto Polo jedno z největrnějších míst na Sardinii, protože vítr je zrychlován v průlivu mezi Sardinií a Korsikou a jezdí se i ve dny, kdy jinde fouká slabě. Spot tvoří zátoka, která je uprostřed rozdělená cestou. Dle směru větru je chop na návětrné straně a flat na závětrné. Moc jsem se tam těšil, ale spot mě zklamal. Jednak tam bylo na tuto roční dobu překvapivě hodně lidí (čti německých kiterů), na flatu asi deset jezdců, na návětrné straně dalších dvacet. Flat byl ale díky směru větru, který foukal šikmo k cestě velmi krátký, s normálním rozjezdem pouze na jeden trik. Flatová zátoka se sice rozšiřuje, ale dále po větru už rozhodně flat není, a navíc tam fouká hůře.
A propos vítr. To bylo největší zklamání. Velmi děravý. Na návětrné straně lehce až středně děravý, na flatu velmi děravý. Já jsem byl jeden ze dvou kiterů, kteří byli schopni držet výšku, a to jen proto, že jsem jezdil sedmnáctku. Chvílemi nakouřenou, chvílemi jsem mával. Druhý kiter, který držel výšku, byla hubená Němka, která jezdila s přervanou čtrnáctkou. Možná chtěla jet dolů po větru, ale nešlo jí to. Pořád stoupala. A děsivě překážela. Vlastně jsem si za to ježdění dal díky větru a Němce jen pět triků, než mě to přestalo bavit. Z Porta Pola jsme ujeli, jak nejrychleji to předpověď dovolila. Což bylo hned druhý den večer. Já už jsem se celkem zvrávoral, tak hurá za dalším dobrodružstvím.
Moc hezké místo, dle indicií a infa od kamaráda v sezóně Václavák bez možnosti kitování. Foukat mělo trochu, nefoukalo. Blbnuli jsme s dětmi na pláži, lezli po skalách a vůbec užívali si přímořské kratochvíle, tak jak se to běžně dělá na severní polokouli začátkem ledna.
Mělo foukat ze západu, a protože na další dny byl hlášený silný východní vítr, nechtěli jsme odjíždět moc daleko. Našli jsme si krásnou pláž, kde bylo ovšem parkoviště hodně z kopce. Přejel jsem potmě na jiné, tentokrát už rovné místo na útesu. Překvapivě bylo plné obytných aut. Moc jsem si je neprohlížel, bylo pozdě, zaparkoval jsem mezi nima a šel spát.
Ráno jsem se probudil a hned mi bylo divné, že se obytkám kouří z komínů (vysokých, plechových). Koukal jsem jako blázen a došlo mi, jak to že jsem viděl v noci u jedné obytky naskládané nařezané dřevo. Kolotočáři (v lepším případě), potulní cikáni (v horším), dealeři a fetky (ani nedomýšlet). Holky velmi pohublé až vychrtlé s propadlými tvářemi, borci naopak vyžraní a omotaní zlatem. Kočkovi hadr! Pak jsem se ale uklidnil, protože jsem se zahlédl v zrcátku auta. Huba zarostlá, vlasy myté čtrnáct dní pouze při kitování ve slané vodě. Otestoval jsem to hned na první, velmi pohublé dívce z vedlejšího skříňového Mana. Buongiorno! S velkým úsměvem. Pohoda, jsme mezi svými, nemáme se čeho bát 😊.
Spot Sppiagia di Porto Ferro byl velmi hezký. Křišťálově čistá voda, stabilní vítr 8m/s, vlny menší, pravidelné, super na odrazy. Pěkně jsme si zajezdili. S dětmi jsme prošli útesy a malé strážné věže, našli jsme poklad (kešku). Krásný den.
Ještě krásnější den měl přijít hned druhý den. Při cestě na pláž La Pelosa jsem si všimnul velkých lagun hned na břehu moře. Google ani kiteforum tam žádný kitespot neukazoval, nicméně jsem se tam zajel podívat, protože mimo sezonu se dá kitovat skoro všude. A bác ho, narazil jsem na ceduli Kitecentrum La Salina. Spot na otevřeném moři s velkou lagunou, kterou dělí od moře jen třicetimetrový pruh písku.
Fičelo od rána asi 12m/s, vítr super stabilní, velmi tahavý, silný. Nafouknul jsem North Orbit 9m a šel na to. Nejdříve na lagunu, kde jsem chtěl naskákat nějakou výšku. Podmínky byly super, vítr nosil krásně, možná chyběly 2 m/s, abych měl devítku úplně narvanou. Cítil jsem, že by Orbit chtěl více.
Když jsem se vyskákal, přelezl jsem jako šváb po zemi s prknem na nohou proti větru na moře. Tam to byl hardcore. Na vodu jsem se dostával na pětkrát. Čistý on-shore a vlny lámající se hned u břehu byly peklo. Nakonec jsem se tam dostal a pěkně pojezdil. Vlny (spíše bordel z větru) ale nedělaly pěkné kickery na odrazy, takže nakonec jsem skočil více na flatu. Jezdil jsem tam asi hodinu, bylo to velmi vyčerpávající. Naštěstí foukalo krásně bez výpadků, Orbit mě ze všech praček vytáhnul.
Přestávku jsme vyplnili výpravou na místní hrad. Pak šla jezdit Jíťa a užívala si na flatu s nahulenou sedmičkou.
Těsně před západem slunce jsem na to šel ještě jednou já. Nechtělo se mi tam ten vítr nechat, přece jen takový u nás nemíváme. Jezdil jsem do tmy. Od půlky laguny mě už nebylo vidět a ani já jsem neviděl na auto. Už jsem chtěl končit, když jsem si zase ověřil sílu myšlenky a vrtkavosti přízně osudu/kiterského boha. Napadlo mě, ještě jednou si naplno skočím, rovňáka. Pomyslel jsem si: „Co by se tak mohlo stát?“. Už několikrát jsem si ověřil, že toto je největší myšlenková chyba v jakýkoli okamžik. A stalo se.
Napálil jsem to tam, skok odhadem 9-10 metrů do výšky, ale při letu dolů jsem začal nechtěně rotovat na backside. Blesklo mi hlavou, co to sakra je a dál následoval už jen sled chyb a kravin. Na vodu jsem dopadl otočený zády po větru, a přitom jsem nesmyslným manévrem baru poslal draka daleko před sebe proti větru. Nechápal jsem, jak jsem to dokázal. Výsledná situace byla: já sedím na dně po prsa ve vodě, nohy mám přesně proti větru a koukám se na draka před sebou (proti větru), jak mi padá na hlavu.
Dopadl těsně vedle mě a rozjel se po větru. Byla tma a já cítil, jak sedím mezi šňůrami. To vše ve větru 12m/s, žádná velká legrace. Panika! Rychle jsem začal přehazovat lajny přes hlavu a snažil se otočit nohama směrem po větru. Modlil jsem se, abych neměl žádnou šňůru okolo krku nebo prstů. Lajny se natáhly a přišel škubanec. Naštěstí lajny v cakju. Chtěl jsem startovat. Ve slabém svitu měsíce jsem zahlédl, že drak vypadá divně. Byl invertovaný naopak, vnitřkem ven, koukal jsem na vrchní stěnu kanopy. Dořitě! Co s tím? Tma a 12m/s.
Naštěstí jsem seděl na zadku s hlavou nad vodou a prkno měl zapíchnuté v blátě, takže jsem mohl dýchat a nepřibližoval jsem se k protějšímu břehu. Lajny našponované jako struny, drak táhnul jako prase. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo rychle a hodně přitáhnout jednu řidičku, aby drak vyvlál po větru. Povedlo se. Drak nešel do kiteloopu, a ani já jsem si u toho neuříznul ruce o lajny. Když drak ztratil tah, udělal „plop“ a skočil do správného tvaru. Odstartoval jsem ho z vody a jel najít auto a Jíťu na přistání. Už toho bylo pro dnešek dost, lajny jsem měl stejně prohozené. Uvědomil jsem si, jaké jsem jelito. Celý den mi drak nespadl na vodu a teď, když chci končit a nemám možnost ho nikdy umýt, jsem ho kompletně z obou stran vyválel v té nejslanější vodě, v jaké jsem kdy jezdil. Viva la Salina!
Na poslední dva dny výletu jsme přejeli na naše nejoblíbenější místo – Punta Trettu, kde jsme si dali dva dny low wind freestylu. Tentokrát foukalo z druhé strany, z jihovýchodu. Foukalo méně, já musel s drakem mávat, Jíťa v pohodě. Startovali jsme ze špičky kosy, kam jsme krámy museli donést pěšky. Dalo by se tam dojet ze startovacího místa u auta, ale my tam potřebovali kromě sebe a kitových cajků dotáhnout celý náš dětský cirkus.
Ze Sardinie jsme odjížděli nočním trajektem. Den odjezdu jsem si chtěl nechat na klidný přesun k trajektu a odsolení kitů. To se mi bohužel nepovedlo. Řeka u termálů byla rozvodněná s velmi silným proudem, v termální 55 stupňů horké vodě jsem si je netroufnul mýt, abych neodlepil ventilky, a jezero po cestě bylo smradlavé s hnijící vodou. Umyl jsem je až u Florencie v celkem studeném jezeře.
Cesta nočním trajektem byla výrazně klidnější než cesta tam. Na loď jsme si vzali spacáky, že budeme spát v dětském koutku. Ale dětičky (nejen naše) tam dělaly takový bordel, že mě to přestalo hodinu po půlnoci bavit a šel jsem se podívat do auta. Kupodivu dveře do garáží byly otevřené, tak jsem sbalil celý team a šli jsme spát do auta. Myslel jsem si, že když nejsou vlny, tolerují noční pobyt v autě. Zalehli jsme, ale udělal jsem chybu. Nechal jsem otevřené okénko směrem do uličky.
Ve tři hodiny bušil na auto pohůnek, ať vypadneme, že tam nemáme co dělat. Vylezl jsem sám, řekl Jítě ať je potichu a šel spát do dětského koutku, kde už i italské děti spaly. Pohůnek byl na mě ošklivý, co tam dělám a jestli jsem tam sám. Team jsem zatloukl. Ještě bral za kliku u auta a křičel, proč jsem ho nezamknul a ať ho ihned zamknu. Velice příjemný výstup ve tři ráno. Obytky kolem nás byly plné lidí, ale neměly otevřená okna. Takže jsem se zase nevyspal, ale to už je takový úděl otců od velkých rodin 😊.
V Itálii na pevnině jsme se zastavili ve Florencii a v Benátkách. Maminka tam nikdy nebyla a byla velmi spokojená, že jsem je někam vyvez, že jsem udělal něco pro rodinu 😊. Cesta přes Itálii a Rakousko už byla pohodová, domů jsme přijeli kolem druhé hodiny ranní.
Podtrženo sečteno krásný výlet. Rozhodně je Sardinie velmi příjemné a vhodné místo na kite. Hlavně mimo sezonu. Myslím, že jsme tam nebyli naposledy.
Aloha a uvidíme se u vody nebo na sněhu.
Přemek
Spíše automobilový vtip: Řidič v dobré kondici, vyskočil z auta jako jelínek a v Lidlu vybíral jídlo asi hodinu (déle než my). Řekl mu někdo něco? Ne. Styděl se pán? Ne, proč? :-). A tak jsme se tam měli.
15.10.2021 si přijďte zakitovat a pobavit se na Smeťák v Praze. Vyzkoušíte si novinky od…
V Egyptě v El Gouně vznikla nová česká kitová škola a základna. Přijeďte se naučit…
Línea je jeden z mála spotů, které kromě Tarify fungují na Poniente. Doporučujeme navštívit, protože…
Nejočekávanější kitová akce roku Red Bull King of the Air 2021 je na spadnutí. Okno…
Riumar je opravdová kitová Costa Brava. Krásné spoty, mělčiny, laguny, vlny, písečné pláže. Doporučujeme navštívit,…
Většina kiterů v ČR zná Rujánu, ale málokdo Usedom. Krásné spoty, mělčiny, písečné pláže. Rozhodně…
View Comments