Jeden únorový čtvrtek počasí slibovalo Big day pro snowkiting. Bohužel bylo týden po velké oblevě, a v okolí Brna nebylo nikde napadáno moc sněhu. Než jsme se rozhoupali, kam jet (Orlické hory? Rýžoviště?) a kdy vyrazit, bylo moc pozdě na to, jet kamkoliv dál. Takže jsme skončili na „Brněnském ledovci“ na Kojále.
Kolem jedné hodiny jsme byli na místě, partička kolem Robo Mecha už měla odježděné své dvě hodiny a pomalu to balili. Když jsem je viděl, popadla mě moje obvyklá představa, že jsem něco prošutroval, takže honem, honem foukat, honem převlékat a honem na sníh.
Svítilo krásně sluníčko, ale byla děsivá kosa. Teploměr v autě ukazoval mínus 10, na větru byla pocitová tak mínus 15. Vítr foukal severák, klasicky nahoru dolu. Nafouknul jsem si dvanáctku (jezdily se od osmiček po dvanáctky) a vyrazil.
Ale co to? Že byl vítr rozbitý, na to jsem u nás zvyklý. Bylo krásně vidět, taky žádný problém. Ale ten povrch! Pravé snowkitingové peklo! Sněhu tak 5 cm, ale byl absolutně tvrdý, hrbolatý a rychlý.
Na můj měkký, vypráskaný snowboard bez hran nic moc. Freestylu jsem se bál, každý pád hrozil zraněním, vysoké skoky to samé. A ježdění sem a tam mě moc nebere, zejména na sněhu, kde vám nohy hoří a kolena vyskakují z kloubů.
Jezdil jsem na kitu asi patnáct minut, v podstatě jsem čekal, až odjede Robova partička, aby nařekli, že jsem měkkota. Přistál jsem kita a přemýšlel, co tady tak asi budu dělat.
Robinek, kolega a spolucestující z auta, si to na lyžích užíval přece jen trochu více. Jednak má rád rychlé ježdění s poskakováním sem a tam a jednak byl ještě nalitý ze včerejší, lehce protizákonné akce. Takže jsem si nebyl jistý, jestli jeho úsměv je úsměv snowkitera, co si to užívá, nebo úsměv opilce, který neví, co se děje 😊.
No nic, nafouknu si Winga. Nikdo tu už není, neudělám si ostudu. Třeba to nějak pojede a zabiju čas, než Robinka nakopu zpět do auta. Vytáhnul jsem ho, nafouknul, zatížil drakem, sbalil pumpu a ostatní krámy do auta a jdu na to.
Už jsem s ním dříve jezdil na skatu (ve slabém větru) a jednou jsem ho jen na botách honil po letišti a učil se přechytávat ruce v poutkách při změně směru.
Na začátku foukalo málo, což bylo přesně super na to, abych se s ním na sněhu trochu sžil. Díky slabému větru jsem se spíše posunoval, než že bych jezdil. Ale bylo to dost na to, abych si vyzkoušel přidat/ubrat sílu ve wingu, manipulovat s ním, aniž by mi brousila spodní špička o zem, při změně směru jízdy zvednout křídlo nad hlavu, zastavit jízdu, prohodit ruce a jet nazpět.
Hmmm, to by šlo, teď ještě aby začalo foukat. A větrný Bůh moje přání vyslyšel. Borci měli v drakách hodně větru, takže foukalo, ale plácek u auta byl za malým kopečkem, takže jsem usoudil, že se vítr o kopeček zvedá a nefouká hned na zemi. Vyšlápnul jsem si kopec a ejhle, tam foukalo dost.
Při výšlapu mne překvapila velice snadná manipulace s křídlem. Z kitu jsem zvyklý se raději trápit s nastoupáním, i když to nejde. Je to pro mne pořád lepší než si sundat snowboard, jít pěšky proti větru a zase někde snowboard nasazovat. S kitem je to daleko větší opruz.
Winga jsem jen pustil z ruky, on si vlál na leashi nebo si spořádaně lehnul na zem a čekal, až se připravím. Žádné tahání, smýkání po zemi a odírání se o zmrzlý sníh.
Na vršku kopce začala pravá zábava. Foukalo pěkně, takže křídlo mělo slušný tah. První skluzy byly lehce nejisté, ale jak jsem na to přišel, dostavil se ten skvělý pocit „vááááááuuuuuu!!! ono to funguje!!!“.
Zaplavil mě stejný pocit, jako když jsem poprvé sjel kopec v prašanu na snowboardu. Ten samý pocit, když jsem se poprvé rozjel na vodě s kitem. Nebo ten pocit, když jsem poprvé ujel padesát metrů na hydrofoilu v levitaci.
To byla pecka! A postupně ještě přifouklo. Chvílemi létal vzduchem sníh sebraný ze země, že nebylo vidět. Řekl bych v nárazech 12m/s. V tu dobu už jsem věděl, jak nastoupávat, tak, že jsem křídlo držel více proti větru a sílu jsem z něj vypouštěl povolenou zadní rukou.
Jel jsem pomaleji, ostře proti větru. Nebo naopak se nechal vystřelit zadobočákem do pořádných kulí tím, že jsem zadní ruku přitáhnul, křídlo zavřel a svištěl trochu po větru.
Chvílemi jsem držel krok s Robinkem, který vedle mne kulil s kitem na lyžích. Jeho uznalé (možná opilecké) kývaní hlavou mi říkalo: „Hmmmm, už se na to dá koukat.“ Měl jsem radost jako malej kluk s novou hračkou, o které si myslel, že je to krám a pak zjistil, že je vlastně úplně super. Ta nová hračka mi zachránila/umožnila strávit krásný den na sněhu, i když jsem nejezdil na kitu.
Nikdy jsem si nemyslel, že bych toto mohl někdy napsat. Nebavilo mě jezdit na kitu, ale přesto jsem si užil parádní den. Slyšíte to? Nebavilo mě jezdit na ki!!! Tak silný zážitek to byl.
Sníh, který jsem na kita odpískal, byl pro winga požehnáním. Na winga je třeba povrch, který klade při jízdě co nejmenší odpor. Winga v začátcích držíte pouze v rukách, takže velký odpor je na škodu. V pozdějších fázích si vezmete trapéz na pas a winga k sobě připoutáte lankem, takže jeho sílu držíte zády, nikoli v rukou.
Sedm důvodů, proč wing na sněhu vyzkoušet:
Chcete si winga vyzkoušet? Zavolejte + 420 606 079 786 nebo se stavte u nás v Mysticu.
Už příště sem dám hezčí fotky. Zatím nemohu, protože nové křídlo od Northu ještě nemělo světovou premiéru 😊.
Těším se na setkání na sněhu nebo u vody.
Přemek
15.10.2021 si přijďte zakitovat a pobavit se na Smeťák v Praze. Vyzkoušíte si novinky od…
V Egyptě v El Gouně vznikla nová česká kitová škola a základna. Přijeďte se naučit…
Línea je jeden z mála spotů, které kromě Tarify fungují na Poniente. Doporučujeme navštívit, protože…
Nejočekávanější kitová akce roku Red Bull King of the Air 2021 je na spadnutí. Okno…
Riumar je opravdová kitová Costa Brava. Krásné spoty, mělčiny, laguny, vlny, písečné pláže. Doporučujeme navštívit,…
Většina kiterů v ČR zná Rujánu, ale málokdo Usedom. Krásné spoty, mělčiny, písečné pláže. Rozhodně…