Můj malý Mystic Team v Turecku, léto 2018

Můj malý Mystic team ve složení maminka Jíťa, synek Přemál a já (Přemek) vyrazil autem na Mystic Sales Meeting 2019 do Turecka. Byl to krásný, nevšedními zážitky nabitý výlet. Na druhou stranu výlet dost dlouhý, na řízení náročný a únavný. Ujeli jsme celkem 5.800 km, cestovali jsme především v noci, většinu toho náš synek zvládnul v dětské sedačce. 

Turecko je rozvinutá, bezpečná země, a k mému velkému překvapení i celkem bohatá. Rozhodně bohatší než naše oblíbené Řecko.

Nikde nejsou vidět opuštěné hotely, zavřené firmy ani rozpadlé baráky. Potraviny jsou o málo levnější než u nás, nafta znatelně (od 25 – 30 Kč). Naopak alkohol je o dost dražší, tak jsme nepili :).

Překvapily nás drahé vstupy do památek i na oficiální kitové pláže. Samostatnou kategorií je řízení. Turci jsou šílení řidiči, jezdí hodně za hranou. Většina aut je dokola obouchaná. Běžně se jezdí na červenou, čemuž jsem se rychle přizpůsobil. Jezdí se stylem „vecpi se kam můžeš“ a „žádná silnice není dost úzká na to, aby se tam nedal udělat ještě jeden jízdní pruh“. Bohužel stejný styl ježdění vyznávají Turci i při kitování.

Na kite jsou v Turecky skvělé podmínky. Jsou zde termické spoty a dost velké oblasti zasahuje Meltemi. My jsme navštívili tyto lokality:

Nejdříve jsme navštívili Alacati/Cesme – legendární windsurfový spot s pár kitovými plážemi.

alacati kite

Alacati kite základna: Místo ještě relativně nenacpané, pohodová partička, ale ten vítr…

… ten vítr byl při našem pobytu otřesný. Zkoušel jsem na něj vyzrát s hydrofoilem se sedmičkou, ale to bylo ještě horší než přervaná, ale netahající desítka s botičkama.

Alacati je pro mne nostalgická záležitost, tady jsem se na cestě do Iránu v roce 2008 snažil přerodit z úplného jelita do jelita mírně pokročilého. Zde, na Pirlanta beach se odehrála má dnes již oblíbená scénka, kdy jsem drakem málem zabil místního dědka. Po letech byl však tento spot velkým zklamáním.

Pláž obehnaná vysokou zdí. Nakouknul jsem tam bránou a vedl s místním pohůnkem následující hovor: On: „Ano, tamhle je kitebeach“. Já nic neviděl: „Kde?“. „Támhle!“. „Ale vždyť tam leží 100 lidí na písku a dalších 200 se koupe!“ „To je v pořádku, oni se uhnou, až budeš kitovat!“ Další místní spot je Alacati kitebeach, kde jsem tenkrát poprvé v životě viděl 130 kg těžkého kitera, který ale předváděl neskutečně ladný backroll transition, můj tehdy vysněný trik.

Dnes jsme ta zažili strašlivě rozbitý a rychlý vítr, který ale vůbec netahal a hodně lidí včetně spousty kurzantů. Už cesta na spot mi měla prozradit: tehdy neskutečně kamenitá cesta trvala ze silnice 30 minut, dnes asfalt až ke spotu (5 minut jízdy). Místo se změnilo k nepoznání. Celkové zklamání bylo veliké, po dvou dnech jsme utekli na jih, do Akyaky, cíle našeho výletu.

Akyaka – termická zátoka proslavená hlavně tím, že tam Murphy skočil ze skály s drakem.

Ta skála (čti hora) je neskutečně vysoká a doteď mi to hlava nebere. Akyaka je úžasný kitový spot. Je to veliká pláž, která je v půlce přepažená skalkou. Severní část okupují školy a kite kluby. Je tam dost plno bez ohledu na to, jestli je pracovní den nebo víkend.

Akyaka zátoka – takhle nějak ji viděl Murphy v polovině letu.

Akyaka zátoka – takhle nějak ji viděl Murphy v polovině letu.

Vítr je tam slabší a trochu rozbitý, pokud se to u termického větru dá vůbec říci, protože daleko proti větru je skalní výčnělek, který ho rozbíjí. Naproti tomu jižní část pláže je prázdná, startuje tam několik málo lokálů, kteří nás vstřícně přijali mezi sebe. Občas sem zavítá vlna kiterů ze severu, takže i tam je plno, ale po chvíli vysmahnou a spot je prázdný. Vítr je zde silnější a super stabilní.

Zde se mi opět potvrdilo pravidlo výběru spotu: čím horší cesta na spot, tím větší odměna při ježdění! Sem cesta dlouhá asi jeden kilometr přes ostré a veliké šutry trvala 30 minut.

Ranní pohoda na pláži. U vstupu do moře je vidět malá lagunka se zuřivým krabem.

Ranní pohoda na pláži. U vstupu do moře je vidět malá lagunka se zuřivým krabem.

Jinak vítr v Akyaka byl pro mne největším překvapením. Pokud fouká termika, vítr je extrémně hustý (slaný a teplý vítr s velkou hustotou), sice pomalý (6-8 m/s), ale pekelně silný. Neskutečně tahal za ruce, po dvou dnech jsem měl bolavé mozoly na rukou a dost mě bolely bicáky a záda. Chtělo to rukavice, které jsem neměl.

Takhle si to užívala maminka se synkem. Vody bylo akorát na progres a aby se synek naučil potápět, protože vlny mu šly těsně nad hlavou.

Takhle si to užívala maminka se synkem. Vody bylo akorát na progres a aby se synek naučil potápět, protože vlny mu šly těsně nad hlavou.

Nedá se v něm skákat moc vysoko, protože vítr je pomalý, zato opravdu nese a tahá za ruce. Perfektně se v něm stoupá a progresí. Dobře je to vidět na krátkém videu Jíti, která předvedla celkem vysoký backroll bez draka jen tím, že přitáhla bar.

Ani se moc neodrážela, za což ode mne (trenéra) dostala spucunk :). Při našem pobytu foukala termika 8 z 10 dnů. Ty zbývající 2 dny přišlo silné Meltemi, které termiku rozbilo a nás vyhnalo na jiný spot.

Po dobu Mystic mítinku jsem trdlikoval na přeplněné školní pláži, ostatní dny jsme punkovali (rozuměj spali v naší nové dodávce) na jižní části a užívali si ranního klidu, prázdné pláže, mělké a teplé vody. Každé ráno jsme jezdili s Přemálem na paddleboardu na moře pozorovat želvy a koupat se. Spot je parádní i pro děti a nekitující doprovod.

Jítin progres. Na telefonu se to špatně chytá, ale ty backrolly už byly slušně vysoké. Račte si povšimnout množství kiterů v pozadí.

Jítin progres. Na telefonu se to špatně chytá, ale ty backrolly už byly slušně vysoké. Račte si povšimnout množství kiterů v pozadí.

Zajímavostí spotu je, že lze draka startovat na pláži na písku nebo u auta na trávě. To pak jdete s drakem nad hlavou přes malou lagunku, kde na Vás útočí rozdivočelý krab velikosti malého kopačáku. Nevěda toto jsem při prvním průchodu předvedl parádní výskok do výšky tři metry (samo bez draka) s dlouhým a hlasitým výkřikem „kur…“ poté, co se mi krab otřel o nohu :).

Urla – další navštívený spot kousek od Izmiru, kde se jezdí právě na Meltemi. Zde mě překvapily ohromné mělčiny, které si nezadají s Rujánou. Nicméně zde je písčité dno porostlé trávou, kde se schovávají ježci. To byla pro mne rovněž novinka, dosud jsem si myslel, že ježci žijí pouze na kamenech. My s Jíťou jezdíme ve wake botách, takže nám to nevadilo, jinak všichni ostatní měli neoprenové botičky.

Urla – pěkný kitespot na Meltemi. Mělčiny velikosti Rujánských megamělčin.

Urla – pěkný kitespot na Meltemi. Mělčiny velikosti Rujánských megamělčin.

Když zapnou Meltemi, fouká nepřetržitě několik dní. Po ránu a přes den je vítr krásně stabilní, zvečera se stane poryvovým. Nejlepší ježdění je od 7 do 10 ráno, vítr super, na place 3-10 kiterů. Později se navalí, odhaduji ke stovce jezdců, z toho půlka úplný začátečníci, takže je to super mazec!

Obecně Turci jsou mistři světa v nahňácání velkého počtu kite kurzantů na malý prostor. Rozhodně nedodržují pravidlo vzdálenosti špagátů na drakovi. Zde na každém „školním spotu“ (rozuměj  na každém spotu v Turecku a to hned u pláže, kde se normálně chodí s kitem do vody a ven) by jeden každý kurzant při nechtěném kiteloopu vzal do kite pekla minimálně další tři nebožáky.

Že jsem za celou dobu viděl pouze dvakrát dva zamotané draky, přičítám tomu, že se za to určitě každý večer ten hulákající pán v tom minaretu velmi hlasitě a velmi melodicky modlil:).

Pokud byste měli zájem se dozvědět něco více o cestě nebo spotech, napište mi.

Ale teď už dost řečí a podívejte se na pár fotek.

Aloha Přemek

Další foto z výletu

Urla 7:00 – veliká a bezpečná kite beach. 
Urla 11:00 – Najdete 95 rozdílů? Uznávám, že tohle ještě není nic hrozného, byly chvilky kolem druhé hodiny, kdy nebylo přes les draků možno zříti slunce.
Urla 21:00 – pláž večer, když jsme končili. Vidět pořád bylo, vítr foukal, ale byl hodně rozbitý, takže pojezd nic moc.

Pojali jsme Turecko 2018 jako kitově/masňácký roadtrip, takže pamětihodnosti nesměly chybět (řazené chronologicky).
Přejezd z Evropy do Asie, trajekt přes Dardanely.
Hned u Dardanely ovšem na Asijské straně je Troja, alias nejpřeceňovanější památka na světě. Je lepší si o ní číst, než se tam plahočit (a to je asi 5 km od hlavní silnice). Schválně, kdo z vás si nemyslel, že je Troja v Řecku? 🙂
Efes to je ovšem jiná, pravděpodobně nejzachovalejší památka antické doby. Při vykopávkách totiž hodně věcí postavili do původní podoby. Na místním amfiteátru právě dávají klasický kus pro dva herce s názvem: Cos mi to synku provedl, aneb kdyby tu nebyli lidi, seřezal bych tě jako žito!:)
Takto u Efesu řeší jednosměrku. Běda, jak jedeš v protisměru! Když jsem přes to jel podotýkám správným směrem poprvé, šel jsem ven zkontrolovat, jestli opravdu všechny hroty zajíždějí.
Pamukale – must see, pokud jste v okruhu do 1000 km.
Krajina je v Turecku různorodá, zde boulder paradise.
Bylo opravdu teplo…
… v tu chvíli bodla pekelně studená tzv. street sprcha 🙂
Istanbul na cestě zpět byl opět must see. Hodně hektická, neskutečně veliká megapole (prý 15 miliónů, celá ČSSR v jednom městě).
Černé moře – historie se opakuje. Když mi byly tři roky, byl jsem s rodiči poprvé a na dlouhou dobu naposledy u moře – v socialistickém Bulharsku. Mému synkovi byly právě tři roky, tak jsem ho vzal taky k Černému moři. Na první pohled hezké, při bližším kontaktu OTŘES: celá, 5 km dlouhá pláž od 19:00 zavřená!!! Ano, zavřeli bránu a nedbali na mé námitky, že tam to moře pořád je a ta pláž taky nikam nepospíchá. Pomohlo až to, když jsem jim řekl, že jsme jeli 2000 km z exotického Československa (nevěděl, kde to je), abychom se vykoupali u nich v krásném moři, tak nás pohůnek nechal 10 minut vykoupat. Pak nás bez milosti vykopnul. Další otevřená pláž byla městská, vstup ve 20:00 činil 200 Kč dospělý, 100 Kč tříleté dítě. To už mi nervy pracovaly. Se slovy, že Venutovi za moře neplatí, jsem strážníka u zrezivělé budky poslal doslova doprd… Hráli si na hogofogo, ale všude ostnáče a všechno totálně zrezivělé. Prostě chtěl jsem synkovi ukázat socialistické Bulharsko a tady bylo se vším všudy. Jen to bylo v Turecku.
Nakonec jsme vyhráli a našli jsme si svůj kus pláže, kde jsme se vykoupali. Nebyl tam sice písek ale beton, nebyla široká 3 km, ale pouze 3 metry, klouzala jako blázen, sem tam ostrá škeble, ale byla naše. Molo pro spouštění lodí do moře. Užili jsme si to. Ani nám nevadily pohledy majitelů těch nejplacatějších kár, které jsem kdy viděl, kteří seděli v předražené restauraci na nejlevnějších zrezivělých židlích a koukali na moře přes klubko zrezivělého ostnatého drátu. K moři nemohli, byl tam zrezivělý plot. Inu, krásná ukázka reál socialismu tak, jak si ho pamatujeme. Neměli bychom zapomenout.
Štítky:
4 komentáře

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *